Příběh dobrovolnice Zuzany Němečkové a její parťačky Hanky (jméno bylo z důvodu ochrany osobních údajů změněno) v programu Pět P
Zuzka fungovala v Programu Pět P se svou Parťačkou 7 let. Začínaly spolu, když jí bylo 7, a končily v roce 2010. Jejich vztah je však ukončen pouze formálně, podpisem smlouvy, ale obě dvě se potkávají a fungují spolu stále. Zuzana se svou Parťačkou jsou nejdéle trvajícím vztahem v historii Pět P.
Pro Zuzčinu Parťačku byly a stále jsou tyto schůzky výjimečné. Má svoji starší kamarádku, na kterou se může spolehnout a aktivity, které jinak nezná. Spoustu z nich jich dělala úplně poprvé v životě a byly pro ni takovým malým svátkem. Parťačka je totiž ze sociálně slabé rodiny, která se vždy potýkala s řadou problémů a na děti nikdy nezbývalo moc času. Ona tak trávila spoustu času na sídlišti a řadu aktivit tak opravdu poprvé poznala až se svou parťačkou Zuzkou.
Zuzčina Parťačka vyrůstá ještě s dalšími dvěma sourozenci se svým otcem. Děti po rozvodu žily u své matky, ta se ale rozhodla složitou rodinnou situaci vyřešit odjezdem k „tetě“, kde děti žily v opravdu těžkých životních podmínkách. Po tom, co je sociální pracovnice našly, umístily je do výchovy k otci. Matka měla soudní zákaz děti vídat. Otec se velmi snaží děti vychovávat, jak nejlépe dovede, ale výchova 3 dětí je pro něj velmi náročná. Proto je skvělé, že má Parťačka svoji starší kamarádku, na kterou se může spolehnout a kdykoliv obrátit. Zuzka je pro ni jistotou v životním období, které ačkoliv by mělo být veselé a bezstarostné, tak určitě z mnoha důvodů není.
"Když bylo Hance šest let, tak se o její výchovu starala hlavně její matka a babička. Ty ji i její sourozence zajišťovaly především materiálně, o emocionální a sociální potřeby dítěte se příliš nestaraly. Po různých peripetiích vztahu otce a matky a sporech o to, kde bude Hanka společně se svými sourozenci žít, se všech tří dětí ujal jejich otec. Zajímavé na tom bylo především to, že předtím Hanka o otci skoro nic nevěděla. Bydleli sice v jedné domácnosti, ale ona ani neznala jeho křestní jméno nebo nevěděla, co dělá za práci. Pro děti to tedy byla velká změna v jejich životě.
I pro otce bylo toto rozhodnutí nesnadné. Přece jen starat se sám o tři děti není jednoduché. Výchova otce byla poměrně autoritativní, pro facku či nadávku nechodil daleko. Hanka byla vždy spíše tichá, nenápadná až ustrašená. Neznala nic jiného než školu a své sídliště. S otcem nikam nechodili, matka se o ně přestala zajímat úplně. V tu dobu se díky doporučení sociální pracovnice městského úřadu děti dostaly do programu Pět P, kde se před sedmi lety Hanka seznámila se svou starší parťačkou Zuzkou.
Jako svůj největší úkol jsem viděla rozšiřovat Hance obzory, chodit s ní ven, do muzeí, divadel, kin, ale také na výlety, sportovat a zkoušet různé nové věci. Často mi bylo líto, jak se k Hance otec chová, a lámala jsem si hlavu nad tím, zda jí mohu nějak pomoci. Dlouho jsem přicházela na to, že není v mých silách přístup otce změnit a je třeba soustředit se „jen“ na to, abychom si s Hankou společné chvíle co nejvíc užívaly.
Důležité podle mě bylo ukazovat Hance „obyčejný svět“. Proto jsme spolu vařily, chodily na nákup, byly na zápisu na moji VŠ, stěhovaly se, malovaly velikonoční vajíčka. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme spolu poprvé pekly. Hanka měla do těsta přidat dvě vejce. Podala jsem jí je, ona nejprve chvilku přemýšlela a pak prostě vajíčko rozmáčkla v dlani. Tak jsem ji naučila, jak se rozbíjí vejce.
Nikdy se ve mně nezapřelo jakési pedagogické nadšení, a tak jsem si často připadala jako chodící encyklopedie, která se snaží Hance předat vše, co by o světě měla vědět. Snažila jsem se vždy využít nějaké přirozené příležitosti k tomu, abych jí něco pověděla, vysvětlila. Hanka si na to asi zvykla, protože to přijímala bez problémů a vcelku se zájmem mé „přednášky“ poslouchala a když se něco dozvěděla ve škole, ráda mi to předváděla.
Schůzky s Hankou se staly nedílnou součástí mého každotýdenního plánu. Hanka se za sedm let scházení samozřejmě změnila, z ustrašeného děvčátka je nyní pěkná slečna, která se ráda předvádí. Také náplň našich schůzek se změnila. Místo návštěvy loutkového divadla teď posloucháme písničky Superstar, koukáme se na High school musical, mluvíme spolu o sexu, kouření, pití alkoholu.
Vidím na Hance, že je pro ni náš vztah důležitý. Jako nejdůležitější parametr vidím stabilitu, kterou pro ni vztah představuje. Otec dětem dal zázemí, kam se mohou vracet, kde vědí, že mají své místo, ale přesto rodina zcela stabilní není. Matka se různě do rodiny vrací a zase odchází, aniž by však děti věděly, kdy a proč se matka objeví či naopak zmizí. Pro Hanku je samozřejmě každý její odchod velmi bolestný. Proto si myslím, že je dobré, že se může spolehnout, že se každý týden uvidíme, že vztah má pravidla, která jsou dodržována a která se nemění bez udání důvodu podle toho, jak se zrovna komu chce.
Pravděpodobně funguji i jako vzor. Vidím to na oblečení, které Hanka nosí, či na barvách, které má ráda. Nevím, jaká by Hanka byla, kdybychom spolu nekamarádily. Nevím, nakolik je její povaha, její zájmy, její názory ovlivněny tím, co spolu zažíváme. Bylo by jistě zajímavým experimentem vrátit se v čase a pustit Hanku po její životní dráze bez našeho vztahu. Mě samotnou by hrozně zajímalo, jaká by teď byla. Stejně tak by bylo ale zajímavé sledovat mě bez našeho vztahu. Vztah je vždy záležitostí obou osob. Pro mě je Hanka člověk, na kterém mi velmi záleží, ukazuje mi věci, které bych bez ní určitě v sobě neodhalila, můžu s ní blbnout, můžu s ní sdílet svou radost, můžeme se podělit o starosti. Bojím se o ni jako o sourozence. Jsem jí vděčná za mnoho krásných zážitků, za spoustu smíchu, ale i obav, strachů. To vše do vztahu patří a vztah vytváří."
